Jak jsem se rozhodla zrušit status inkognito

Máme před sebou nový rok.

Ten starý pro mě přinesl spoustu změn a většinu z nich považuji za změny k lepšímu. Doufám, že tuto k nim budu moc přidat také a nestane se z ní součást skupiny těch, kterých lituji. Zase si říkám, že je právě teď asi ten nejlepší čas, kdy to udělat. Tu změnu. Změnu, o které mě nikdy nenapadlo, že bych o ní mohla byť jen uvažovat. Ale jak jsem již psala, řekla bych, že právě teď je ta nejlepší chvíle. Začít další rok svého života s něčím novým.

Vy, kteří mou tvorbu sledujete už nějaký ten pátek, víte, že jsem se svým pseudonymem velice spjatá. Kolikrát tolik, že na něj reaguji jako na vlastní jméno. Aby ne, vystupuji pod ním ve své literární tvorbě již více, než osm let. Sakra, to je pomalu třetina mého života.

Nebudu lhát, tento rok pro mě nebyl snadný. Jak to tak pozoruji, rozhodně jsem v tom nebyla sama, ale asi jsem jedna z malé skupiny těch, kteří jej nepovažují za negativní. (Copak na vás neustále nevyskakují posty random lidí na sockách, že rok 23 byl "watafak"? Na mě pořád.)

Hned na začátku 23 jsem byla – na svou žádost – přesunuta v práci na jiné pracoviště, což by se dalo považovat za povýšení, přestože stále vykonávám stejnou pozici. Mnozí z vás to o mně ví a ti, kteří ne, to zjistí nyní: už třetím rokem dělám ve společnosti, která se mi rozhodla svěřit jeden ze svých obchodů. Manažer prodejny. Pro někoho je to "wow job" pro někoho "no, nic moc tedy", ale já tu práci miluju. S oním přesunutím na větší, výdělečnější a bohužel i nejproblémovější prodejnu v kraji, mi začala ta správná sranda. A taky je to důvod, proč moje tvorba momentálně dost vázne. Nebylo to jednoduché, ale nelituju jediný den, že jsem do toho šla a stejně tak jediného dne, kdy jsem chodila domů vyšťavená takovým stylem, že jsem se sotva najedla a padla vyčerpaná do peřin.

Jak se dalo předpokládat, o novou "šéfovou" nikdo ze stávajících zaměstnanců moc nestál. Jak by taky ano, když si tam půl roku žili bez nadřízeného v klidu a pohodičce, kterou sem tam narušila nějaká kontrola, ale nikdo s nimi v závěru nic nezmohl. Lidi byli v podstavu, vedoucího tam nikdo dlouho dělat nevydržel, a tak se to nechávalo plynout. Vzhledem k tomu, že jsem na tomto místě začínala, pak byla povýšena, ale jinam, bylo a je toto místo mou srdeční záležitostí. Návrat k ní byl náročný. Vše v rozkladu, nezaučený personál, žádné návyky, chaos a jediné, na co se šlo spolehnout, byla skutečnost, že každý den přijde nějaká zbytečně vyhrocená situace. Nicméně jsem byla naivní a viděla to optimisticky. To dáme. Najedeme na pravidla, zaškolíme, uděláme si k sobě vztah, který bude alespoň o trochu vřelejší než "Ještěže je ta blbka dneska na své staré prodejně a my od ní máme klid." (Ano, část roku jsem měla pod sebou prodejny obě a byla to fakt "sranda".), ale nic z toho se nerealizovalo. Namísto toho na mě začaly chodit falešné stížnosti a když nepomohly, přišla hromadná výpověď. Proč by někdo měl pracovat pod někým, kdo chce, aby v práci opravdu pracoval? Ale nechápejte mě zle, reálně tohle bylo to nejlepší, co se mohlo stát. Oklepala jsem se, hodně po emoční stránce ochladla a začala dávat dohromady nový tým. Do první třetiny roku byl hotový a já ho miluju.

I přes úspěch z nového kolektivu před námi bylo a je stále spoustu práce. Jelikož bylo všechno v dost dezolátním stavu, muselo se toho dost překopat. Od návyky až po rozložení samotného krámu.

Když jsme měli to nejhorší za sebou, začala jsem si uvědomovat, že je potřeba překopat i můj osobní život. Stejně jako v práci: přesunout se na jiné místo, změnit "kolektiv" i návyky, protože to zkrátka a jasně nefungovalo. Stejně jako ona prodejna dlouhodobě. A tak jsem v létě ukončila šestiletý vztah a přestěhovala se.

Obě tyto "velké události" zpětně považuji za dobré volby. Ne lehké na rozhodnutí, ne snadné na provedení, ale posouvající mě vpřed, dodávající mi pocit, že víc žiji, že víc vydržím, že já sama jsem víc, než před rokem. Dlouho jsem nebyla narcistická, že jo.

Stará nová práce, rozchod, úmrtí hned dvou laptopů, několik týdnů, které se nedají popsat jinak, než obdobím blbec (kolika z vás se povedlo rozmlátit indukční desku?), zredukování mé zoo, stěhování, vyřazení několika osob z mého života, smání se s kolegy tolik, až nám tečou slzy, zjišťování, kdo jsem a co chci, žití si podle svého — v rámci možností —, pořádné ocenění mých přátel a v neposlední a jedné z nejdůležitější řadě; poznání nových lidí, které bych bez událostí tohoto roku ve svém životě neměla a přišla bych opravdu o hodně.

Právě ohlédnutí za tím, jaký tento rok byl, mi vnuklo myšlenku na to, prozradit vám, kdo je Terka i v osobním životě. Proč to tajit?

Dostávala jsem a dostávám otázky, proč svou identitu tajím. Protože jsem s ní nechtěla být spojována. Nikoliv proto, že bych se za ní styděla, ale proto, že se o ní nechci se svými blízkými bavit. Nechci s nimi řešit, proč jsem napsala, co jsem napsala, nechci, aby mi to předhazovali, nebo se cítili špatně, když si uvědomí, že jsem v knihách použila spoustu věcí, které se mi odehrály v životě, a kolikrát v jejich společnosti, nechci, aby mě posuzovali podle toho, co a jak jsem napsala. Ale to vy už víte. Znáte má díla. A protože jsou pro mě v určitém ohledu osobnější, než můj osobní život, už nevidím problém v tom vám ukázat i ten. Ne, nezměnila jsem názor na pseudonym ve smyslu, že ho prozradím těm, kteří mě znají pod mým pravým jménem, ale přesně naopak.

Proč jsem si takhle vylévala srdíčko? Protože jsem vám chtěla sdělit důvody, díky kterým jsem si uvědomila, že nemá cenu se odtajnění obávat. Důvody, které mě posílily, změnily a ukázaly mi, že se nesvé z "odtajnění" cítilo mé staré já, ale tohle už ne. Tohle akorát doufá, že moje přání nesdílet psaní s mými známými bude respektováno.

Takže, pro ty, které to zajímá, zde se pod symbolem Instagramu ukrývá odkaz na můj osobní profil. Profil člověka, jehož rok vypadal takto. Člověka, který není "znám" psaním. 

A pro ty, které to nezajímá: jak jsem zmínila výše i mnohokrát předtím — na jméno "Theresa Black" slyším úplně stejně.