Chuť prázdna - Barbora Adamcová
☆☆/☆☆☆☆☆
Tuto knihu jsem si pořídila výhradně proto, abych měla přečtenou nějakou jinou knihu na téma poruchy příjmu potravy, než je ta má. Tato má úplně bravurně vymyšlený název, který mě dostal - zasáhl - a právě za ten knize dávám první hvězdičku.
Chuť prázdna je poměrně krátká knížka. Celá má pouhých dvě stě stran, takže příběhu ještě méně, ale řekla bych, že jí taková délka prospěla. Nebála bych se ji udělat ještě kratší. Přečetla jsem ji za jedno odpoledne a bylo to tak akorát.
Nemohu upřít určitou čtivost, ale prazvláštní souvětí, hodně neobratně použité archaické výrazy a kolikrát až robotické dialogy mě dost rušily (potřebuji toho říct co nejvíc na co nejkratší ploše). Do knihy jsem se nemohla ponořit a do hrdinky vžít - i když to z nemalé části bude i tím, že je příběh psán er-formou a já jsem čistokrevný milovník ich. Přesto mi to sžití s hlavní postavou (zvlášť u takové knihy) opravdu chybí. Doufala jsem, že dostanu náhled do nitra hrdinky, do boje s problémem, ale na ppp bylo nahlíženo hodně povrchově, statisticky, vzorově… Zkrátka s hrdinkou jsem vůbec nesoucítila, ale co pár odstavců jí měla sto chutí dát pár facek. Byla sobecká, samé já já já a strašně protivná. A to není ppp, protože taková byla od samého začátku. Když doktorka její matce na konci říká, že svou úlohu mámy nezvládla, s radostí bych se pod to podepsala, ovšem s výjimkou, že jde o chování a ne nemoc. Protože nadávat svým nejbližším do krav… no, nevím.
Pobyt v léčebně se mi víceméně líbil. Sama s tím nemám zkušenost, ale až na pár drobností mi připadal celkem realistický, takže za to rozhodně přidávám část druhé hvězdičky. Taky jsem ocenila toxický vztah s otcem, který až na konec a jeho smrt byl hezky podaný. Pokud jde slovo "hezky" v takovém případě použít.
Zrovna ale jeho smrt mi srolovala obě ponožky najednou… Kde jsou nějaké emoce? Měla jsem pocit, že víc prožívala (a ono to tak bylo) výlet do Anglie, než ztrátu otce. Ano, několikrát se zmiňovala, že přemýšlí, co bude s jeho duší a jak se rozpadá v rakvi, ale žádného stesku jsem si tedy moc nevšimla. I když šlo o ne dvakrát ukázkový vztah, to truchlení tam strašně chybělo. Celé to bylo unáhlené, nedotažené a mně to zkratka připadalo jako: "Chtělo by to čtenáře šokovat. Nevím jak a čím, ale šokuji ho!"
Další podíl na druhé hvězdičky má naprosto tragický přístup rodinných příslušníků k ppp. Asi jsem se (jak v reálu, tak ve fikci) nesetkala s nějakým dobrým, ale zde se autorce fakt povedlo vykreslit, jak to nezvládli. Rádoby zájem okolí byl fajn, ale strašně umělý. Scéna, kdy hrdince učitel vyprávěl, že jeho dcera taky měla anorexii a kvůli ní nemůže mít děti mi přišla taky strašně navíc. Postrašení. Rychlé, děsivé, ale o ničem. Že se to může stát je jedna věc, ale že se to stane někomu v okolí, je silnější, tomu rozumím. Zde to ale bylo tak nepřirozené, že se to minulo účelem.
Poslední dva odstavce strany 181 mi taky úplně nesedly, hra na city, která úplně nevyšla. Zvlášť, když se tak vložily do "děje". A zaujalo mě, že hrdinka měla během 3/4 roku hned dvoje narozeniny.
Druhou hvězdičku doplňuje postava Kláry z léčebny. Ta z celého příběhu pro mě byla nejuvěřitelnější a nejspíš i nejlidštější. I když to žádné zlatíčko fakt nebylo.
Závěrem: knihu rozhodně doporučuji všem, kteří by chtěli na pár stránkách nahlédnout několika málo "základům" poruchy příjmu potravy a obejdou se bez toho, co nemocný uvnitř prožívá. Věrné popisy, hrůzu z jídla, která pohltí i vás, a vztah k tělu, který s vámi otřese, ale nečekejte.