ANEB. CO SE STALO V ROCE 2022 A VŠE NEJ DO 2023

Docela dost z vás mi v posledních týdnech psalo, jak se mi spolupracovalo s nakladatelstvím a co všechno vydání knihy obnáší. Jelikož jsem to za tento rok zažila dvakrát, rozhodla jsem se to pro vás sepsat, ať můžete mrknout, jakou zkušenost mám.

HLEDÁNÍ TOHO PRAVÉHO

Takže, jak všichni víte, začíná to rukopisem. 

Po té, co jsem měla dopsáno, začala jsem se poobhlížet po nakladatelství, kterému bych ho nabídla a kterému by se hodil. Svůj první rukopis jsem dokončila v únoru 21. Šlo o knihu, která vyjde v únoru 23: Káva každé půlnoci. Jelikož jsem všude slýchala, že nejlepší čas pro nabídnutí rukopisu redaktorovi je do konce ledna, psala jsem jak divá, ale protože to nešlo stihnout a navíc jsem plánovala přepsat začátek, který za moc nestál, rozhodla jsem se poslat jen ukázku a synopsi (shrnutí děje). Během čekání jsem se pustila do dalšího díla: Vesmír rozhodl jinak.

Z prvního nakladatelství se neobtěžovali ani s posláním zamítavé odpovědi a tak jsem rukopis po dvou měsících, které si vyhrazovali na posouzení, poslala o dům dál. V tomto domě se líbil. Velice milá redaktorka mi poslala nádherný email o tom, jak se jí ukázka moc líbila chce si přečíst zbytek. Tetelila jsem se blahem, když jsem četla pochvalné řádky o mém stylu, vyjadřování, poutavém psaní a srdce se mi málem zastavilo, když mi řekla, že knihu v srpnu navrhne na ediční poradě k vydání. Knihu už jsem viděla na pultech. Poslala jsem zbytek.

Po týdnech čekání (co si budeme, přečíst 500 ns chvilku zabere) jsem se rozhodla připomenout, jak to vypadá a tak. Přišla mi opět skvělá zpráva: celek se taky líbí. To je sen! Ovšem bylo už září a tak se navržení vydání posunulo na listopad. Dozvěděla jsem se, že přestože je kniha velmi čtivá, bude muset hodně seškrtat, aby nebyla tak dlouhá a tisk tak nákladný, aby se její prodejní cena nevyšplhala příliš vysoko. S tím jsem taky počítala. Navíc mi čekání na listopadový verdikt docela utíkal, jelikož jsem začínala v nové práci a měla za sebou už více, než polovinu Vesmíru.

Prvního listopadu jsem už byla jako na trní, ale připomínala jsem si, že otravy a nedočkavce nikdo nemá rád a tak jsem s dotazem, jak to dopadlo, vydržela až do prosince. A odpověď nikde. Žádná reakce. Týden pryč, dva, e-mail bez odpovědi. Během ledna se mě ujala redaktorčina kolegyňka s tím, že všechno prověří a během týdne mi poslala zprávu, že všechno pečlivě zváží a proberou a rozhodne se na ediční poradě v květnu. To už se mi moc dobře nečetlo, ale poslušně jsem stáhla ocas a rozhodla se tomu dát ještě šanci. Taky jsem byla dotázána, zda bych si knihu nechtěla zaplatit sama, i kdyby alespoň částečně. Taky zda si mohu sehnat sponzory atd. Ztratila jsem víru. Nicméně jsem měla dokončený druhý rukopis a i ten čekal na svou odpověď, takže jsem se snažila vkládat alespoň do něj.

V následujících měsících jsem opět žádné info nedostala, až na konci dubna? přišel email, co mi sdělil, že přestože je rukopis velmi zajímavý, dobře napsaný atd., cílová skupina YA literatury je příliš úzká (opravdu?) a kniha s takovým počtem normostran je příliš velký risk.

Váš rukopis jsme pečlivě zvážili, pročetli a vyčkali na jeho posouzení naší korektorkou. Závěrem pak je, že kniha je velmi dobře napsána, téma je poutavé a opravdu dobře zpracované avšak musíme uvažovat ekonomicky. (...)

Vlastně mi jejich odpověď udělala radost: nebyla jsem odmítnuta kvůli kvalitě díla (ještě mi ho pochválili!), ale finanční situaci. To nebylo nic, s čím bych mohla cokoli udělat a tak nezbylo, než se poohlédnout po někom jiném.

Mezitím jsem vzdala čekání na odpověď u druhého rukopisu a sebrala všechnu odvahu a poslala ho do nakladatelství Canc. Sice jsem počítala s odmítnutím kvůli nehodící se tematice, ale majitelka/redaktorka mi vypálila rybník, když mi sdělila, že to bylo skvělý a uděláme z toho knihu.

VESMÍR ROZHODL JINAK

Dobře, takhle růžové to nebylo... Ale jo, bylo, jen jsme si potřebovaly ujasnit pár věcí. Tak třeba už během probírání děje si redaktorka všimla, že jsem neobyčejně tvrdohlavý člověk (a to je ještě slabý výraz) a vzhledem k tomu, že nějaké ty úpravy text rozhodně potřeboval, musela si být jistá, že zvládneme spolupracovat.

Nebudu lhát, na začátku mi to vůbec nešlo. Moje dílo je přeci stoprocentně dokonalé. Autorská slepota... Každý zásah bolel, ani nevím, zda víc mazání, nebo přidávání. Nechápala jsem v čem je lepší to proházet takhle, když jsem to měla takhle, a každé změny nebo poznámky jsem se děsila. Co když tam nezůstane nic ze mě?

Zhluboka jsem se nadechla a rozhodla se dát si odstup. Smlouva ještě nebyla podepsaná a obě jsme z toho mohly vycouvat, pokud bychom měly pocit, že to nepůjde. Další den jsem k tomu sedla, vytěsnila z hlavy původní verzi a dala se do čtení. A hele, ono to najednou dávalo smysl.

Kávu jsem se prozatím rozhodla nechat odpočívat a všechnu pozornost věnovala Vesmíru. Stejně by mi žádná nezbyla.

Podepsaly jsme smlouvu, se kterou jsem dostala rozkázáno se náležitě pochlubit, a daly se do práce se vším všudy. Léto klepalo na dveře a kniha měla vyjít v srpnu.

Nejtěžší to bylo na začátku. Sjednotit své plány, představy a nápady do kompromisu, který bude vyhovovat oběma stranám. Redaktorka byla názoru, že tam mám zbytečně moc okecávání a já, že by ho to chtělo čtyřikrát tolik. No dvě ženské no! Jakmile jsme si ujasnily tohle, pustila se do krvavého masakru mého textu.

Jelikož jsem nikdy nepracovala s google dokumenty, udělala jsem taky pár kopanců. Třeba smazala všechny poznámky a šestatřicet hodin práce bylo v tahu. To mi připomíná, že za tu nimračku se mnou dlužím redaktorce kýbl čokolády. Nebo možná raději antidepresiv. Možná obojího a ve větším množství, než je kýbl. Kamion. Pro jistotu dva.

Rosana: Kde jsou ty poznámky?

Terka: No ty jsem odmítla...

Rosana: ... tím jsi je smazala.

O několik týdnů později:

Rosana: Kde jsou ty poznámky?

Terka: Všechny jsem potvrdila...

Rosana: Nevěřím!

Dále to šlo bez větších problémů, až ke konci, kde se naše představy tedy vůbec neslučovaly, a navíc nám dost hořel termín. Kniha měla vyjít ani ne za měsíc a my neměly hotovo, korektorka text a tiskárna podklady. Poslední kapitola byla pokrácena a dostala jsem za úkol napsat ještě jednu poslední.

Rosana: Chraň tě to pojmenovat prolog!

Tak ne no... Pojmenovala jsem ji Projekt Wyss a její psaní jsem si náramně užila. Sice půl roku po dokončení rukopisu, ale byla to nostalgie jak... ₍ᐢ･⚇･ᐢ₎ Narcisticky jsem pyšná na poslední odstavec, který celou tu krátkou novelu krásně uzavírá.

Se zpožděním a vydáním o měsíc později, než bylo v plánu, se už nedalo hnout. Text jsme poslaly korektorce, já si začala prokřupávat prsty při přípravě na sazbu a dala se do obálky. Velká výhoda malého nakladatelství: leccos vám dovolí. V mém případě si obstarat grafické práce sama. Užila jsem si to milionkrát víc, než u jakékoli jiné knihy, na které jsem pracovala dřív. Vyslechla si několik "nadávek" na zapomenuté vdovy a sirotky v sazbě, ale jinak šlo vše jako po másle, už jen poslat do tiskárny. A právě v tu chvíli si paní redaktorka přijde s tím, že na obálku nutně potřebujeme matný lak.

A já podklady pro něj nikdy v životě nepřipravovala.

Knihu jsme poslaly do tiskárny a jelikož najednou nebylo co dělat, začala jsem opět řešit Kávu. A kecala jsem o ní a kam jí tak poslat tak dlouho, až mi redaktorka řekla, ať ji navalím. Tak jsem ji navalila. Nervózní jak bacil před lékárnou jsem tedy očekávala výtisky Vesmíru a verdikt Kávy. Nervy jak u maturity.

Začala jsem pracovat na třetím rukopisu. Tedy... pracovala jsem na víc věcech, ale s tímto jsem to myslela vážně a taky během týdne napsala přes šedesát tisíc slov. Pojmenovala jsem ho Hellbound.

Než jsem se stačila rozkoukat, nakladatelka mi poslala fotky knihy, která právě vyšla z tisku. Byla nádherná a dokonalá a moje a ještě jednou nádherná a... s rozpixelovanou obálkou. Polil mě studený pot a začala jsem procházet všechny soubory, kde se mohla stát chyba. No při kontrole, kdy se nenačetly externí zdroje. Ještěže jsem to nezpůsobila já, nejspíš bych se došla zastřelit. Když se pořád kasám jaký jsem grafik, že jo. Pokud tu chybu udělá negrafik, je to odpustitelné. Takže tolik k té obálce. U dotisku jí samozřejmě opravíme! Pokud nějaký bude...

Chybělo už jen jediné: knihy poslat mně, podškrábnout je a odšktrnout si Vesmír jako vydaný. 

Balíček těžký jako kráva jsem si nechala poslat do práce, abych to mohla udělat inkognito (doma jsem se na plnou hubu dozvěděla, že ty knihy bude hledat) a pak už se jen těšila z vašich fotek knihy, které mi začaly chodit do zpráv. Děkuji!

Kdyby někdo chtěl věnování, ještě mi pár výtisků k odeslání zbylo.

KÁVA KAŽDÉ PŮLNOCI

Jakmile jsme měly Vesmír víceméně dořešený – ani omylem, ještě tuna práce (s propagací)! –, pustily jsme se do Kávy. Pozitivní zprávy jsem nečekala, jelikož Káva byla mimo zaměření nakladatelství a navíc byla už rok a půl stará, takže psaná trochu jinak. Co si budem, Vesmír je technicky napsaný lépe. Vím to a nebudu tvrdit opak. Navíc Káva je moje srdeční záležitost, takže můj pohled na ni není úplně střízlivý. Na druhou stranu redaktorka z prvního nakladatelství ji vychválila do nebe, takže jsem to až tak černě neviděla. Věděla jsem o silných stránkach, snažila se nemyslet na slabý začátek a čekala, jak to dopadne s tímto dílem.

Rozhodnutí jsem se dozvěděla pozdě večer a ořvala ho jako malá. Jak říkám, srdeční záležitost. Byla jsem dojatá, unavená a ustrašená z redakcí. Když bolely u Vesmíru co to se mnou udělá v tomto případě?

Přišla smlouva, její podepsání jsem si užila milionkrát víc, než u Vesmíru, a opět mi bylo nakázáno se o to se všemi podělit. Tak jsem se podělila.

S Kávou jsme si daly docela šibeniční termín. Ideální čas by byl před Vánoci – vzhledem k tomu, kdy se odehrává –, ale to zkrátka nebylo reálné a tak jsme ho daly na únor. Taková doba, říkala jsem si, ale ono prd... 

Úplně první jsme řešily obálku. Já byla pro svou starou černobílou, ale černobílá je prý blbá. Moje argumenty, že vypadá křehčeji, bude levnější tisk... nepomohly.

Rosana: Naser tam barvu!!!

Ale jakou? Červenou? Ne, tu má Hellbound. Zelenou? Když bude nejhůř. Modrou? Miluju modrou, ale sem prostě nejde. Fialovou? Ne. Žlutou? Ble. Už jsem si připravovala další várku argumentů na téma černobílá obálka, když nás to trklo: Káva každé půlnoci – káva – jakou má káva barvu? Hnědou! A hnědá té obálce opravdu sekne! Kupodivu ani neztratila tu křehkost, která se mi u původního coveru tolik líbila. 

Pilně jsem pokračovala v psaní novely Hellbound a překvapeně se divila, jak rychle tisícovky slov přibývají a začínají pomalu šlapat na paty Kávě. Románu!

Ještě než začaly redakce, nakrkla jsem se na ten svůj vadný začátek a rozhodla se s tím něco udělat. Jenže co? Smazat a přepsat? To už bych nedala. Vyškrtat se musel, ale ne moc, protože v sobě měl hodně infa na později, takže co s ním? Vzpomněla jsem si na svou oblíbenou činnost během psaní Kávy: rozhazování děje do zpřítomnění minulosti. Odpověď byla na světě: rozhodit to!

Pak už jsme nemohly moc otálet a pustily se do redakcí. Stejně jsme už zase měly zpoždění. Čím víc jsme se blížily k polovině, kdy je pro mě kniha opravdu jako mé dítě, miluji každé slovo a každý řádek, byla jsem nervóznější a nervóznější. Kapitoly Pan učitel (jen si počkejte!), která má téměř 16 000 slov, jsem se děsila asi nejvíc. Jednak se tam prolévá minulost s přítomností a potom je tam tolik emocí, že si nejsem jistá, že jsem jich sama za život cítila takové množství. Ale dopadlo to dobře. Vydupala jsem si nějaké detaily, u některých si redaktorka vydupala jejich odstranění a konec přišel nějak rychle. Text jsme poslaly na korektury a teď už jen vyčkáváme jeho návrat, abych mohla začít se sazbou.

HELLBOUND

Během prací na Kávě jsem redaktorku nezapomněla informovat, jak mi jde další novela hezky od ruky a vzhledem k tomu, že jde o erotiku s nádechem thrilleru, která je tak trochu no, zvrhlá, říkala jsem si, že jí ji nabídnu. Minimálně se jako jediná hodí k Cancu. Dozvěděla jsem se, že na to mrkne, ale že má před sebou spoustu jiných rukopisů a neví, kdy se k tomu dostane. S tím jsem počítala a tak jsem začala vymýšlet další příběh.

A Vánoce ještě kloudně neskončily, když mi poslala screenshot z textu s nějakou poznámkou na opakování slov nebo co. Si říkám rychlík... A ona to za další dva dny měla dočteno! 426 normostran!

Už nám chybí jen smlouva a můžeme se do toho pustit.

SLOVÍČKO ZÁVĚREM

Rok 2022 byl náročný. Kromě psaní i v osobním životě, kdy jsem utrpěla nějaké ty ztráty, partnerskou krizi, strašný zmatek v práci a uvažování o nové, následném povýšení a spoustu trablí s mezilidskými vztahy. Nejen lidskými. Přesto 22 považuji skvěle prožitý, naplno a dal mi spoustu nových zkušeností i přátel. Doufám, že 23 toho přinese ještě víc nám všem. Ale hlavně toho pozitivního. Budeme to všichni potřebovat.

Takže vše nej do Nového roku, hodně čtení, psaní, knih všeobecně a za rok zase tady?